Proč má kos žlutý nos?
Protože je kos, co má nos.
Spadla na něj žlutá barva,
a byla to velká švanda.
A co dělá jiný kos,
který nemá žlutý nos?
Ten si klove zobákem,
jako v zubu párátkem.
Společná práce žáků 2. A (básnička), ZŠ Mendelova, Praha 4
Proč má kos žlutý nos ?
To si takhle jedna kosí maminka vyseděla v hnízdě dvě malá kosátka, která když se narodila, měla krásný, malinký černý zobáček. Malá kosátka byla móóc hladová a pořád volala na maminku :“ Mami, máme hlad !“ A chudák maminka jen lítala a lítala a sháněla mušky a broučky a žížalky, ale její dvě malá miminka pořád neměla dost a volala : „Ještě, ještě!“
Chudák maminka už nevěděla, co má dělat. Ale protože žili v pralese, napadlo paní Kosovou, že to udělá jinak. Poprosila kamarádku z vedlejšího hnízda o pomoc. Společně vzali hnízdo do zobáků a poponesli ho na banánovník. A tak když začala malá kosátka zase volat, že mají hlad, tak jim maminka řekla : „Kluci mojí, tahle pochoutka vedle vás je banán a když takhle zobáčkem proklobnete dírku, uvidíte, jak se dobře napapáte“. A názorně jim to předvedla. A kosátka se hned do toho dala a klobala a dlabala a papala a moc si pochutnávala. Večer když měla bříška úplně plná a spokojená si maminka všimla, že jim z toho úplně zežloutnul zobáček. „To nevadí, alespoň si ty svý kluky dobře poz nám mezi ostatními“, řekla si a konečně mohla trošku odpočinout.
Lukáš Jaroš, Žďár nad Sázavou
Jedou si malý kos usmyslel, že si obarví zobák na žlutou sluníčkovou barvu. Šel za malířem a poprosil ho o to. Malíř si došel pro barvu a začal malovat, ale místo žlutého zobáku mu nakreslil žlutý nos.
Po chvíli kos odletěl k rybníku, aby se na sebe podíval. A světe div se, líbilo se mu to. A od té doby má jeden kos žlutý nos.
2. A Filip Krčál a Jonáš Faus (pohádka), ZŠ Mendelova, Praha 4
Proč má kos žlutý nos?
V dávných dobách, ještě když vaši předci prožívali své dětství, měli dnešní obyčejní kosi nevšední modrý nos. Žádný z nich s ním nebyl spokojen a právě kvůli tomu vedli kolikrát i několikadenní hádky.
Jeden z kosů se rozhodl, že změní svůj vzhled a zajistí tak i jinou podobu svých potomků. Ten kos, Štefan se jmenoval, si řekl, že obletí celé město a snad už natrefí na něco žlutého, čím by se dal obarvit jeho škaredý nos. Letěl a letěl, nad lesy a nad polem, vzhlédl a spatřil malé letadélko, a až potom pod sebou uviděl město. Bylo vskutku mrňavé, skoro jako vesnice. Všiml si domku, kde zrovna jeho obyvatelé barvili plot na žluto a tak slétl níž, až úplně ke kýblu s barvou a opatrně si do něj strčil zobák. Barva byla příjemně chladivá, za to když zaschla, stahovala ho a svědila, až litoval, že se do takové věci pustil.
Doma si hned všichni všimli jeho žlutého nosu a obdivovali tu nádheru. Od té doby má každý kos žlutý nos, protože každý je potomkem Štefana, ti ostatní s modrým nosem nejspíš už dávno vymřeli, ale zkuste se podívat, třeba nějakého zahlédnete.
Bára Veselá z Dobříše (12), Městská knihovna Dobříš