Ve skutečnosti je to celé trochu složitější a taky děsivější. Ale myslím, že ta historka je vlastně lepší.

V té ne-tak-úplně krátké a ne-tak-úplně roztomilé verzi tohoto příběhu jsem prvních patnáct stránek Pokladu Čarodějky ze severu napsala v čekárně nemocnice Greater Chesapeake Hand Clinic v květnu 2010. Manžel si zlomil zápěstí a mně byla přidělena úloha řidiče — vozila jsem ho k doktorovi na kontroly, na rentgen a převazy. To znamenalo, že jsem trávila spoustu času v čekárně, kde nebyla Wi-Fi ani žádné kvalitní časopisy; jinými slovy, bylo to ideální místo na psaní. A já jsem potřebovala napsat něco nového. Dokončovala jsem tehdy jiný román, fantasy pro mládež, který jsem si pro sebe pojmenovala majáková kniha (Pokladu Čarodějky ze severu zase říkám pirátská kniha — na názvy nejsem dobrá). Měla jsem hotových sto stran majákové knihy a byla jsem z ní neskutečně nadšená — i mojí vedoucí práce se líbila! Mně se líbila. Bude to moje první kniha! Ale potřebovala jsem napsat patnáct stran něčeho nového do semináře ve škole a chtěla jsem, aby to bylo něco zábavného a praštěného.

Na tomto místě by asi bylo dobré zmínit, že jsem vždycky milovala piráty. V hlavě se mi už několik měsíců honil neúplný nápad na pirátskou knihu, dokonce jsem si o tom poznačila odstavec do svého souboru s náměty. Zněl doslova takto:

Dívka, která se snaží zapsat na pirátství, ale přijímací úřad odmítne její žádost a předá ji Penzionátu slečny Pimmové pro jemné dámy. Psáno částečně v dopisech, pohlednicích, inzerátech, vizitkách, novinových výstřižcích. Fiktivní svět, velice vtipný.

Pokud někdo z vás Poklad Čarodějky ze severu v jeho konečné verzi četl, ví, že tato původní myšlenka stále do značné míry odpovídá současné podobě knihy. Měla jsem zadaný termín a spoustu volného času v čekárně nemocnice Greater Chesapeake Hand Clinic, tak jsem ze sebe vydolovala těch patnáct stránek a rozeslala je ostatním členům semináře.

A tehdy se stalo něco hrozného. Kolegům ze semináře se kniha líbila! Chtěli vědět, co se bude dít dál. Měli úžasné nápady, jak v příběhu pokračovat, a vyvolali ve mně nutkání na tom okamžitě začít pracovat. Lidé se mě začali ptát, jak se pirátské knize daří. Strašné bylo, že se jí nemohlo dařit nijak.

Byl to koneckonců jen úkol do školy a já jsem těch patnáct stran odložila, abych mohla pracovat na své opravdové lásce, na majákové knize. Jenže na tu se mě nikdy nikdo nezeptal. Zdálo se, že se lidem celkem líbí… ale to, o čem chtěli slyšet, byla pirátská kniha. Začala jsem majákovou knihu trošku bránit. Bylo to mé stydlivé a nešikovné prvorozeně čekající ve stínu. Jistě, jakmile si to přečte víc lidí, budou se mě místo pirátů ptát na majákovou knihu.

Ignorovala jsem náznaky. Dokončila jsem majákovou knihu. Po dvou stech stranách a něco a pěti letech od chvíle, kdy jsem na ní začala pracovat, jsem měla první verzi, na kterou jsem byla pyšná.

Moje první kniha! Představovala jsem si, jak by mohla vypadat její obálka. Představovala jsem si, jak z ní předčítám v knihkupectvích. Na začátku posledního semestru postgraduálního studia jsem majákovou knihu ukázala své vedoucí práce. Myslela jsem, že semestr strávíme dolaďováním knihy a v době promoce ji s velkou slávou pošlu do světa.

Dám si přestávku na hysterický smích.

Moje vedoucí Martine Leavittová je úžasná spisovatelka a skvělý člověk. Na konci ledna mi poslala dopis. Přečetla majákovou knihu. A — podala to všechno tak laskavě a taktně, jak jenom to šlo — prostě si nemyslela, že to bude fungovat. Pokud bych chtěla opravit fatální chyby, musela bych nejspíš najít novou zápletku.

Martine mi řekla, že by mi ráda pomohla s úplným přepsáním příběhu. Ale byla to zároveň ona, u koho jsem onu zimu psala pirátskou knihu a kdo mi při psaní radil — nechtěla bych radši pracovat na tomto příběhu?

Tehdy jsem si dala od psaní krátké volno. Zavolala jsem mámě — v dobách krize je to vždycky dobrá strategie. Navrhovala, že vždycky můžu jít na práva, když mi to s psaním nevyjde. V tu chvíli mi bylo jasné, že bych udělala cokoliv, abych se stala spisovatelkou, protože na celé zeměkouli neexistoval způsob, jak mě dostat na právnickou školu.

Zatímco se mi hojily rány, znovu jsem si přečetla jednu ze svých nejoblíbenějších knih na světě, Howlův putující zámek od Diany Wynne Jonesové. A asi po milionté jsem si vzpomněla, proč chci psát. Chci psát knihy jako je tato, knihy, do kterých se čtenáři mohou nořit pořád znovu a znovu, když je na ně zbytek světa krutý. Chci psát knihy, které čtenáře rozesmějí, které budou děti milovat a budou se moct oddávat jejich čtení stejně dychtivě jako dospělí. Bylo bolestivé vyslechnout si pravdu o majákové knize, ale věděla jsem, že Martine se neplete — nefungovalo to. A co hůř, už jsem na ni neměla energii. Chtěla jsem se pustit do něčeho nového, zábavného a hravého a legračního, co by mi připomnělo, proč vůbec píšu. Tak jsem Martine odpověděla, že se chci pustit do pirátské knihy.

Napsala jsem Poklad Čarodějky ze severu během čtyř měsíců. Nebylo to vždycky zábavné a snadné — ale většinu času ano. Je to kniha mého srdce a kniha, kterou bych nemohla napsat, kdybych za sebou neměla zkušenost s předchozími rukopisy. Netuším, jestli majáková kniha někdy spatří světlo světa; ještě pořád jsem nevymyslela, jak ji přepsat, a i kdybych na ní chtěla znova pracovat, přicházejí další projekty, které vyžadují mou tvůrčí energii. Přestože bylo těžké tento rukopis opustit, jsem ráda, že jsem byla schopná to udělat. Díky tomu jsem vytvořila knihu, jakou jsem celou tu dobu potřebovala napsat — a naučilo mě to spoustu věcí, které nakonec udělaly Poklad Čarodějky ze severu silnější, než by byl jinak. Psaní žádné knihy není zbytečná zkušenost; každá kompostovaná předloha je hnojivem pro malé zelené úponky zápletky, která přijde po ní.

Každopádně, tak jsem napsala svou pirátskou knihu. Není to kniha, o níž jem si myslela, že ji vydám jako první, ale shrnuje téměř všechno, co jsem se dosud naučila o psaní a o životě: bavte se a jděte si za svými sny s mečem u pasu a chrličem v tašce.

Zdroj: http://carolinecarlsonbooks.com/2011/12/how-i-wrote-my-pirate-book

hostbrno.cz